WHO: Počet dementních lidí se do roku 2040 zdvojnásobí
28.12.2005 ČTK

Lidí, kteří trpí demencí, bude výrazně přibývat. Jejich počet se v příštích 15 letech v Česku zvýší zhruba o polovinu. Do roku 2040 by se pak měl proti současnosti dokonce víc než zdvojnásobit. Vyplývá to ze zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO), kterou ČTK poskytla Společnost přátelská všem generacím. Demence je trvalý úbytek duševních schopností, způsobený poškozením mozku po zánětu, otravě, kvůli alkoholismu či Alzheimerově nemoci. Postihuje lidi vyššího věku.

Pacienti trpí poruchami paměti, myšlení i chování. Neorientují se v prostoru a čase. Mění se jejich osobnost.

„Každých sedm vteřin onemocní někdo na světě demencí,“ uvádí WHO ve své zprávě.

Podle ní na planetě žije přes 24 miliónů lidí s demencí, do roku 2020 se jejich počet zdvojnásobí a v některých oblastech dokonce víc než ztrojnásobí.

Tři pětiny nemocných jsou nyní v rozvojových zemích, v roce 2040 to podle WHO bude již 71 procent.

Budeme žít déle

Podle odborníků bude pacientů přibývat i kvůli prodlužování lidského života. WHO řadí ČR k nejvyspělejším západoevropským zemím.

V nich demencí trpí průměrně každý stý člověk mezi 60 a 64 lety. Ve věku od 70 do 73 let jsou to již 3,6 procenta obyvatel a od 75 do 79 let šest procent lidí. Ve věku nad 85 let je to pak každá čtvrtá osoba.

Letos v ČR žilo 95 200 lidí s demencí. V roce 2020 by se jejich počet měl zvednout na 138 tisíc a v roce 2040 na 213 000. V sousedním Rakousku demence trápí 98 400 osob.

Za patnáct let jich má být skoro 132 000, do roku 2040 pak 197 tisíc. Na Slovenku je podle WHO 38 800 pacientů, za 15 let by jich v zemi mělo žít 52 600 a za 35 let 88 800.

Ve Slovinsku sužuje choroba 19 000 osob, v budoucnu pak 29 700 a 44 700. V Maďarsku demencí trpí 90 300 lidí, za 15 let 114 000 a za 35 let 154 000. Ve Švédsku, které je známo úspěšnou prevencí, žije 133 000 pacientů, v roce 2020 jich má být 158 000 a v roce 2040 pak 223 000.

Diskriminace českých seniorů
14.12.2005 ČRo 1 – Radiožurnál 18:00 Ozvěny dne

Aleš KOUBA, moderátor
——————–
Čeští senioři jsou diskriminováni kvůli věku. Znevýhodňování příslušníků jiné generace, takzvaný ageismus u nás ukázal průzkum, který provedli odborníci z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Senioři nejčastěji vnímají diskriminaci v oblasti zdravotnictví, sociálních služeb, na pracovním trhu, ale také na ulici. Tématem se zabývala redaktorka Hana Jurášková.

Hana JURÁŠKOVÁ, redaktorka
——————–
Za padesát let budou nejpočetnější generací u nás šedesátníci a sedmdesátníci. Češi se tak podle OSN stanou sedmým nejstarším národem na světě. Diskriminace seniorů tedy bude stále aktuálnějším tématem. S čím se čeští senioři setkávají nejčastěji, popisuje výzkumná pracovnice ústavu práce a sociálních věcí Lucie Vidovičová.

Lucie VIDOVIČOVÁ, výzkumná pracovnice, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí
——————–
Nejčastější se zdá, že je to blahosklonné oslovování u lékaře, jako babičko, dědečku a potom samozřejmě na pracovním trhu je to velmi viditelné ve vysoké nezaměstnanosti starších osob od padesáti let, ale v některých oblastech i třeba nad pětačtyřicet.

Hana JURÁŠKOVÁ, redaktorka
——————–
Průzkum, který ústav provedl, je v Evropě v tomto rozsahu vůbec první. Podle Lucie Vidovičové by si lidé neměli říkat, že jich se stárnutí netýká. Prevence se totiž vyplatí i v tomto případě.

Lucie VIDOVIČOVÁ, výzkumná pracovnice, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí
——————–
Když nebudeme preventivně pečovat o stáří ve společnosti, tak nevíme, jakých výsledků se můžeme dočkat.

Hana JURÁŠKOVÁ, redaktorka
——————–
Průzkum, který ukázal diskriminační problémy seniorů, by se měl příští rok opakovat. Tomuto tématu se budou vědci věnovat v mnohem širším rozsahu.

Stárnutí populace v ČR
22.11.2005 ČT 2 – 23:25 Hyde Park

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Dobrý večer, v tám v s při sledování živého diskusního pořadu Hyde Park. Uslyšíte názory našich hostů a mohou zaznít i ohlasy a dotazy v s diváků. Můžete nám je posílat během vysílání prostřednictvím elektronické pošty a textových zpráv SMS. Dnes budeme hovořit o tom, že stárneme, že nás starých bude čím dál tím více a že na to nejsme příliš dobře připraveni.

/ukázka/

redaktor
——————–
Starobní důchod u nás pobírají necelé dva miliony lidí. Současně Česká správa sociálního zabezpečení eviduje čtyři miliony šest set tisíc pojištěnců. Statistické údaje jsou jednoznačné. Češi se dožívají vyššího průměrného věku.

Jiřina RŮŽKOVÁ, ředitelka odboru statistiky obyvatelstva ČSÚ
——————–
Prognóza je tak jako v mnoha jiných zemích, obyvatelstvo bude nadále stárnout, bude se zvyšovat podíl osob starších šedesáti pěti let, a v roce dva tisíce padesát už bude těchto starších lidí více než třetina obyvatelstva.

redaktor
——————–
Podle odborníků přestává současný důchodový systém zvládat změny v populaci. Politici proto už předčasem sestavili expertní skupinu, která v půlce dubna zveřejnila propočty jednotlivých modelů, jak je nabízejí jednotlivé strany. Většina se shodla ve dvou věcech. Důchody vyplácené státem budou nižší a na odpočinek budou Češi odcházet později. Nejčastěji se mluví o šedesáti pěti letech.

/konec ukázky/

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Sledujete televizní Hyde Park tentokrát na téma stárnutí a postavení seniorů. Prvními hosty ve studiu jsou paní Eva Topinková, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha. Dobrý večer.

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Dobrý večer.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
A pan Tomáš Kučera, demograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Dobrý večer.

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Dobrý večer.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Kučero, první otázka bude na v s. Vy jste spoluautor projekce obyvatelstva nejprve do roku dva tisíce padesát, potom do roku dva tisíce sto padesát. Jestli se nemýlím, tak tato studie plní takový úkol, že má být podkladový materiál pro důchodovou reformu mimo jiné. K jakým výsledkům jste se dobrali? Jak byste charakterizoval v obecné rovině výsledky vaší práce?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Tak abych se držel tématu dnešního diskusního večera, tak mohu říci, že ten hlavní z věr je, že skutečně naše populace, tedy populace obyvatel České republiky bude stárnout. To je věc, která, kterou lze předpovědět s pravděpodobností, která hraničí s jistotou.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Na z kladě čeho se to předpovídá?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Je to totiž dáno současnou věkovou strukturou obyvatelstva. Ta současná věková struktura obyvatelstva vznikala v posledních osmdesáti až sto letech a ta má takovou formu, takovou strukturu, že vlastně stárnutí populace je za daných parametrů vlastně reprodukce, to znamená, za dané úrovně porodnosti a úmrtnosti je vlastně neodvratným jevem.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Jakou roli v tom hraje to, o čem se v poslední době hovoří, že mladí lidé nemají děti?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Hraje to roli menší, než se všeobecně uvažuje, nebo než se o tom diskutuje. Daleko větší roli hraje skutečně ta nerovnoměrnost věkové struktury a například ta nejbližší etapa stárnutí, pokud ho tedy budeme pojímat vlastně jako růst podílu osob ve věku seniorském, což je tak nad hranicí šedesáti, nebo dnes už lépe pětašedesáti let, tak tam to bude spojeno vlastně s přechodem přes tuto věkovou hranici velice početných generací, ročníků narozených osob, osob narozených vlastně za druhé světové v lky a poté ve druhé polovině čtyřicátých a počátkem padesátých let. To znamená, v následujících tak řádově dvaceti pěti, třiceti letech nás čeká poměrně dynamický proces stárnutí.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Jak dynamický? Dá se to nějakým způsobem kvantifikovat? Jakou část společnosti tedy budou tvořit senioři, staří lidé, důchodci?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Pokud půjdeme za tuto hranici a pokud půjdeme za hranici, kdy vlastně se do toho seniorského věku dostanou děti, tedy děti narozené v sedmdesátých letech, to znamená osoby narozené v období toho posledního, jak se označuje anglickým termínem, baby boomu, tak půjdeme do roku tak, řekněme, čtyřicet pět, padesát, dva tisíce čtyřicet pět, dva tisíce padesát, tak tam asi nejvýmluvnější je srovnání dvou čísel. V současné době je osob nad pětašedesát let v naší populaci něco málo přes jeden milion čtyři sta tisíc a řádově za těch čtyřicet až pětačtyřicet let jich má být přes tři miliony podle naší střední varianty, tedy prognózy, podle vysoké dokonce daleko více ještě.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Paní doktorko, jak se v m to poslouchá, tato čísla? Máte radost z toho, že budete mít více klientů?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Samozřejmě máme radost. Já jsem nedávno, asi před dvěma lety, četla takovou statistiku zahraniční, které profese budou nejpotřebnější. A dvě profese tam byly, jedno byla profese geriatr a druhá byla asistent domácí péče. Takže to tomu odpovídá, ale my samozřejmě se ve zdravotnictví čím dál tím víc setkáváme s pacienty vyšších a dokonce nejvyšších věkových skupin. Ten obor geriatrie, ten je specifický tím, že vlastně už deklaruje, že se stará především o pacienty vyššího věku. My máme na jednom pólu života pediatrii, to už známe, s tím nakonec umíme zacházet. A když má někdo nemocné dítě, tak jde tedy s dítětem k pediatrovi, k dětskému lékaři. Když má někdo nemocnou starou maminku, která už třeba tam nedojde, tak k tomu geriatrovi zatím ještě tak často nejde, jednak proto, že jich je málo, a jednak proto, že to ani není příliš jaksi všeobecně známé. Já musím říct jedna taková perlička, ten, kdo pracuje s počítačem, tak když já napíšu cokoliv, kde je napsáno geriatrie, tak ten tezaurus, ten slovník vůbec nezná to slovo a neustále ho podtrhává. Čili my vlastně ani v tom našem běžném jazyce ten obor vlastně neumíme nazvat a když ho umíme nazvat, tak ho vlastně správně tedy mu neporozumíme, takže to je trošku takový paradox.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Kdy by se měl pacient – senior vydat za v mi do vaší ordinace?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Ta otázka je teď položena, jak se říká, velice správně. Kdy by se měl vydat? Já jsem jenom chtěla říct, že je to asi velmi obtížné, že v podstatě každý stoná s nějakým orgánem, takže když pojedeme na koronární jednotku, tak tam asi nebude lékař, který se věnuje jenom starému pacientovi, tam nebude geriatr, tam bude kardiolog, ale právě i kardiolog i chirurg i všechny ostatní obory by měli mít ve svém vzdělání už zakódováno jaksi, vlastně na systémové úrovni v tom vzdělávání třeba odborníků už přesně stanoveno, že určité pensum vědomostí a dovedností z geriatrie by měli umět. Obecně ke geriatrovi, čili odborníkovi na staré pacienty, by měl jít každý, kdo má více nemocí současně, kdo užívá více léků současně a kdo má určité vlastně takzvané ty geriatrické seniorské nemoci, například z vratě, pomočování, poruchu rovnováhy, poruchy paměťových funkcí, neurologické příznaky v celém tom komplexu a vyskytují se nikoliv jako jeden problém. Když mám neurologický problém, jdu tedy k neurologovi, ale když mám těch nemocí pět, tak najednou nevím, ke komu mám jít, a to by měl být ten geriatr.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Troufla byste si odhadnout, kolik lidí v té věkové kategorii seniorů, řekněme, od šedesáti, od pětašedesáti výše, v naší společnosti, takhle kolik pacientů k v m chodí a kolik by mělo chodit, nebo kolik by, kolik potřebuje tu vaši pomoc?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Ten problém spočívá v tom, že geriatrů je relativně málo. V České republice máme dvě stě lékařů, kteří takovou specializaci mají. A pracovišť, tj. ambulancí, kam by se pacienti mohli objednat a jít, anebo být doporučeni třeba praktickým lékařem jako k odborníkovi na polikliniku, třeba k očaři, tak ke geriatrovi, tak těch je zatím málo a v současné době navíc ještě pojišťovny ani neuzavírají na tyto ambulance smlouvy. Měli jsme teď případ, kdy tedy tady v Praze, kdy ambulancí je málo, jedno pracoviště žádalo a vyžádalo si dokončení třeba odborné společnosti, protože pojišťovny s ním uzavřít smlouvu nechtěly, i když tam byl odborník, který tu atestaci a to vzdělání tedy měl, ale problémem tedy je teď to, že ty ambulance, že jich je málo a i odborníků je málo. Podle, včera zrovna se mně dostal do ruky článek ze Spojených států, kde odhadují, že mají jenom třetinu odborníků, než by potřebovali. Podle toho přepočtu v České republice bychom měli v současné době mít asi osm set odborníků. Řekla jsem, že jich je dvě stě a takový ten předpoklad při tom vzdělávání a zařazování do jednotlivých odborností je, ta snaha naše je asi dvou set, tří set lékařů dalších, které bychom v příštích deseti letech měli takto vyškolit, ale to by vlastně pořád nestačilo.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
To nezní příliš optimisticky. Pane Kučero, myslíte si, že tu vaši prognózu může něco zvrátit, že ten trend ke stárnutí prostě se změní, že mohou nastat takové okolnosti?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Samozřejmě může.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Jaké například?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Z hlediska pravděpodobnosti vždycky je nějaká možnost, třeba nějaká kataklysmatické jevy, velké zemětřesení, v lka nebo něco podobného.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Nebo ptačí chřipka?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Nebo i ptačí chřipka. Ona by nemusela být ani ptačí chřipka, ona nějaká, my vidíme vlastně ze statistik, že třeba i silné epidemie chřipek právě ty nejstarší spoluobčany že, jako bych řekl, že je dost decimují, že chřipka kupodivu je jeden z významných, jedna z významných příčin úmrtí.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Nicméně pravděpodobnější je, že tedy se ten, ta vaše projekce bude pomalu vyplňovat. Paní doktorko, vy jste na to narazila, znamená to, že se ten problém bude zhoršovat na naše zdravotnictví kapacitu na to absorbovat ten rostoucí počet starých lidí, seniorů?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
No, ten problém se bude zhoršovat a bude zahrnovat vlastně všechny ty zdravotnické služby, čili jak lůžková zařízení, tak ambulantní zařízení. A bohužel ve vyšším věku se ty nemoci spojují často se ztrátou schopnosti pečovat a starat se o sebe, a proto část těch pacientů kromě vlastně lékaře potřebuje ještě tu péči ošetřovatelskou, tj. větší počty sester, větší počty dalších pomocných pracovníků, a například současný problém některých pracovišť, že podle tabulek má geriatrické oddělení nárok pouze na stejný počet vlastně sester a dalšího personálu jako všechna ostatní oddělení, a to si myslím, že třeba je chyba a není to správné, ale ten problém teda se bohužel, jak jste řekl, bude nadále zhoršovat. V okamžiku, kdy máme dnes čtrnáct procent seniorů, tak v podstatě ti spotřebovávají už dnes více než třicet procent všech lůžkodnů strávených v nemocnici a odhaduje se taky podle různých prognóz, že během deseti až dvaceti let už ti staří lidé například v nemocnicích spotřebují více než polovinu, nebo až dokonce šedesát procent všech dnů. Čili pak nutně potřebujeme personál zdravotnický, který bude vědět, co s těmi lidmi a jak je ošetřovat.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Shodneme se tedy na tom asi, že senioři tvoří a budou tvořit stále početnější skupinu obyvatelstva. Ve Spojených státech, v západní Evropě a poslední dobou i u nás už to pochopili i například někteří obchodníci a podnikatelé. Podívejme se nyní na další příspěvek.

/ukázka/

David BOREK, redaktor
——————–
Reklamní billboardy nabízejí v současnosti spíše ideál mládí a krásy. V polovině tohoto století ale bude třetina všech obyvatel Česka, a tedy třetina všech potenciálních z kazníků v seniorském věku.

Tomáš MRKVIČKA, odborník na reklamu, Young & Rubican CZ
——————–
Jak se stát rychle bohatým? Nebude možný stejným způsobem, jako to fungovalo posledních čtyřicet let, proto se ty firmy budou muset zaměřit na tu skupinu starších lidí.

David BOREK, redaktor
——————–
Na důchodce se už teď zaměřují cestovní kanceláře.

Michal ŠEBA, předseda Asociace cestovních kanceláří ČR
——————–
Na výši důchodů si všichni dost stěžují, tak přesto ta, počet turistů seniorního věku roste.

David BOREK, redaktor
——————–
Senioři tvoří osm procent všech klientů českých cestovek. V bohatších zemích jich je ještě víc. Například Němci se masově stěhují na Baleárské ostrovy ve Středozemním moři. Stárnutí populace také změní pracovní trh.

Marián HOŠEK, náměstek MPSV
——————–
Na trhu práce vlastně vzniknou nové, nový prostor pro, pro poskytování služeb.

David BOREK, redaktor
——————–
Profesí, která má perspektivu, je určitě pečovatel nebo terapeut.

Jiří HOFMAN, náměstek MPSV
——————–
To, že se budou muset stavět další domovy důchodců, je nadevše jasné.

David BOREK, redaktor
——————–
Stát už teď dotuje ročně asi jednou miliardou korun různé projekty péče o staré lidi. Do budoucna plánuje zavedení nové sociální dávky. Tu budou dostávat sami senioři a ti se rozhodnou, za jakou službu ji utratí.

/konec ukázky/

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Sledujete televizní Hyde Park, tentokrát na téma stárnutí a postavení seniorů. Vaše ohlasy a dotazy nám můžete posílat prostřednictvím elektronické pošty, nebo zpráv SMS. No, a do naší diskuse se teď zapojí pánové Jindřich Vaněk, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, který se podílí na projektu Společnost přátelská všem generacím. Dobrý večer.

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Dobrý večer.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
A pan Jan Lorman, ředitel občanského sdružení Život 90. Dobrý večer.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Dobrý večer.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pánové, nejprve taková obecná otázka. Jak byste charakterizovali postavení seniorů v dnešní české společnosti? Pane Lormane?

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Tak já bych začal vlastně tím, že bych se chtěl ohradit už proti tomu, jak ten dnešní pořad začal. Vlastně tady je na tom vidět, jak se vnímá postavení starších lidí v naší společnosti. Tak vy jste začali demografickými údaji, to znamená, jak vlastně stárneme, jaká je tam prognóza, vlastně jistota téměř, jak říkal pan doktor Kučera. Následovala informace o břemenu, které bude znamenat vlastně zatížení důchodového systému. Pak byla informace vlastně o medicinalizaci, o tom, jak vlastně to zatíží zdravotnický systém, takže…, a teď vlastně se dozvídáme domovy důchodců, co to vlastně všechno bude stát.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
To znamená samé negativní konotace.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
No samozřejmě. To jsou všechno negativní signály, negativní zprávy, které vyplývají z onoho počátku, že nás tedy, že budeme starší a že nás bude starších víc.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Jakým způsobem byste tedy tu diskusi změnil?

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Promiňte, najednou to vypadá, jako že to je jenom pohroma být starší a že místo toho, abychom se radovali z toho, že žijeme déle, tak bychom se pomalu měli věšet. To není možný, není to pravda, není to pravda, protože my současně s tím musíme říct, že generace už nejenom tato generace, ale ta generace, která vlastně dospívala do tohoto věku, je relativně mnohem zdravější a v lepší fyzické kondici než ta generace, ty generace, které byly předtím. Vynález penicilinu a další prostě vymoženosti vedou k tomu, že prostě dneska ta kondice lidí, kterým je sedmdesát let, se dá srovnat jaksi s kondicí lidí, kterým prostě bylo dřív prostě mnohem méně třeba o deset let, a to je potenciál, který bychom měli umět využít a měli bychom prostě být rádi, že tady žijeme déle a že prostě pro něco, něco můžeme ještě na tomto světě udělat.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Vaňku, chcete to doplnit? Pokud v m, tak v š projekt obsahuje právě také ten prvek mediálního obrazu seniorů a starých lidí.

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Ano, já musím potvrdit slova pana ředitele Lormana, protože z výzkumu, který máme my k dispozici a na kterém tedy jsme začali stavět Společnost přátelskou všem generacím, tak z výzkumu, který letos v květnu monitoroval tři české televize a pět největších českých deníků zpravodajských, vyplývá to, co zde říkal pan ředitel Lorman, tedy to, že mediální obraz a informace, které jsou české veřejnosti předkládány médii ve spojitosti se seniory a se stářím, jsou většinou negativní. Zcela z sadně z toho výzkumu vyplynulo, že za z sadní převládají dvě témata, a to je téma kriminální, kdy tedy jaksi média informují o starých lidech většinou v kontextu trestných činů, které na nich byly spáchány, a jaksi dokola omílají informaci o staré naivní oběti, která sedla na tisíckrát obehranou historku, a tak vlastně dělají reklamu na oběť, protože já jako potencionální pachatel když se něco takového dozvím z médií, tak si řeknu: „Aha, tohle jsou ti lidé, kteří jsou ti nejsnadnější oběti,“ a půjdu právě tam. Takže to je jedna, jeden takový hrot, který z toho výzkumu vyplynul. A ten druhý je z věr, který vyplývá z té, řekněme, serióznější části médií, a tam je nejčastější informací jakési politicko ekonomické téma právě důchodové reformy, které ale tady taky zaznělo, je prezentováno také v negativních konotacích, že je to prostě přítěž státním financím a že to stáří a jeho profinancování se bude dít na úkor těch mladších. A to z sadně staví jaksi rozkol mezi generace.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Nicméně mediální rovina je jedna věc, reálné problémy starých lidí je druhá věc. Pane Kučero, já jsem četl některé vaše mediální výstupy. Našel jsem v nich takový rozpor, že například v rozporu s některými tvrzeními České správy sociálního zabezpečení, která se nechala slyšet, že ještě dvacet let bude tady ten systém penzijní bez dluhů, tak z těch vašich poznatků vyplývá, že za dvacet let bude většina důchodců pod hranicí chudoby, nebo může se to stát. Je to tak?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
My jsme ekonomické propočty nedělali, to samozřejmě dělali ekonomové, my nejsme ekonomové, nicméně to je jedno z nebezpečí. A druhá věc, proč s tímto tvrzením nesouhlasím a musím říct, že jsem byl daleko od této země v létě, a když jsem se dozvěděl, jak vlastně skončilo jednání nad důchody, vlastně nad přípravou důchodové reformy, že se řeklo, že se dvacet let ještě nemusí nic dělat, tak i v té dálce daleké jsem nadskakoval metr dvacet nad zem, protože jestli si někdo myslí, že prostě důchodovou reformu spáchá prostě v okamžiku, kdy to bude akutní problém, tak to je na velkém omylu. Já se dokonce domnívám, že my jsme už deset let ztratili. A těch deset let nám za těch dvacet let, kdy to opravdu začne být velmi, velmi akutní problém, pokud se samozřejmě nic jiného nestane, tak nám bude chybět.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Lormane, pardon, omlouvám se, ještě se vraťme k té mé původní otázce. Vy jste tu tedy jistě velice správně zmínil ten obraz seniorů v médiích, ale neodpověděl jste mi úplně na tu otázku, jaké to postavení těch seniorů dnes vlastně je? Kde jsou, kde vidíte hlavní problémy? Jsou to důchody, je to jejich zdravotní stav? Co to je?

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Ne, já vidím hlavní problém v tom, že si představujeme, že naše životy vrcholí možná okamžikem někdy před odchodem do starobního důchodu. Místo toho, abychom si uvědomili, že naše životy vrcholí těsně před smrtí. Zralost lidská, to není z ležitost takzvaného produktivního věku, kdy si říkáme: „Ano, jsme v produktivním věku, jako ve výkonu,“ ano. To není otázka výkonu, to je otázka celkové, jak se říká moudrosti, ale jako nemůže bejt moudrý ten, kdo předtím byl hloupý, jaksi nezmoudří tím, že najednou mu bude sedmdesát, osmdesát let, v tom to není, ale každý z nás nabývá zkušenosti věkem. A teprve skutečně před odchodem z tohoto světa může říct, že poznal život ve své úplnosti. Tam je možné říct, že jsme jaksi dospěli do své osobní zralosti. A tam vlastně bychom se měli upínat se svými projekty, se svými představami. Od okamžiku, kdy takzvaně rozum bereme, měli bychom si myslet, že zavrcholíme ten život těsně před tou smrtí nikoliv tím, že jaksi skončíme jaksi pracovní kariéru a najednou z nás jaksi bude někdo, kdosi prostě šedý, někdo bezbarvý, ano. To je ta špatně nastavená, nastavená situace. A toto je velký problém postavení českých seniorů, nejenom českých, ale samozřejmě na celém světě je tento problém, protože to je, postavení českých seniorů je o tom, že vlastně jsou vnímáni jako stejnorodí, všichni jsou vlastně šediví, stejní, všichni mají zdravotní problémy, jsou neužiteční, jsou k řehcí, muži stárnou stejně jako ženy. To jsou takové předsudky, ano, a to je vlastně to postavení, a to z toho vyplývá.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Paní doktorko, vy jste chtěla reagovat.

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Já jsem hrozně ráda, že jste otevřel tu otázku trošku z jiného pohledu, protože my jsme teda říkali, že problémem samozřejmě bude zabezpečit péči o nemocné staré občany na úrovni, na které bychom to měli dobře umět a dělat. Neodpověděla jsem, kolik procent by to vlastně potřebovalo. V podstatě tu trvalou lékařskou péči potřebuje řádově tři až pět procent těch starých osob a určitá část, řekněme, deset, patnáct procent je určitým způsobem z vislá, potřebuje péči další osoby. V osmdesáti letech je to ještě víc, ale ta stereotypizace toho starého člověka jako shrbeného, pomalu chodícího starce s tou holí, to je vlastně i na piktogramu Uvolněte místo, tak uvolněte místo těhotné ženě, uvolněte místo někomu, kdo je slepej, a uvolněte místo starci. A ten stařec je tam tedy s tou holí, s tím typickým postojem. Není to pravda, že všichni…, každý, kdo je takto shrbený a má hůl, měl by mít uvolněné místo, ale není pravda, že každý starý člověk je takto vlastně postižen. A já si myslím, že přece jen se v médiích objevuje, a objevují se spíš takový perličky, jak někdo přeplaval Atlantik, uběhl maratón, bylo mu už sedmdesát, osmdesát, devadesát, a to jsou velmi pozitivní příklady, který jsou strašně důležitý pro nás jaksi v tom středním věku, že můžeme zestárnout a nemusíme být nemocní. Můžeme zestárnout důstojně, nemusíme tedy trpět nedostatkem a můžeme dokázat vlastně i třeba sportovní, umělecký nebo jiný jaksi výkon, to říkám ošklivě výkon, anebo můžeme té společnosti ještě mnoho dát. Ta společnost musí umět to vlastně přijímat a musí umět se na ty staré lidi dívat v tom kontextu vlastně toho stárnutí i toho života od narození až do vlastně té smrti. Musí umět přijmout to, že zestárneme. My teď máme ten kult mládí pořád. Čili každý, kdo už není tak hezký, kdo není tak mladý, kdo není tak výkonný, tak už vlastně nemá najednou místo, on nemá, na čem by stavěl. My vlastně v gerontologii říkáme už dvacet, třicet let, že stárnutí je vlastně určitá ztráta programu a nemá, naše společnost nedala starému člověku dostatečný prostor, aby mohl mít nějakou roli. On už dneska nemůže předávat svoje zkušenosti, jsa truhlářem předával vnukovi a tak dále. Teď už každý vnuk mi řekne: „Dědo, prosím tě, co s tím počítačem.“ Čili musíme hledat jiné formy, ale už toto nemáme. A my potřebujeme v té společnosti vytvořit určitý obraz, aby staří lidé byli stejně hodnotní, protože to jinak je jaksi diskriminující. A také když ten obraz je špatný, tak to se bohužel takový ten fenomén zrcadlení, když na mě se někdo dívá jako na člověka, to je s dětma známý, jako na dítě, který nedokáže nic, nic neumíš, nic z tebe nebude, tak on opravdu nic nebude umět a opravdu z něho nic nebude. A když se budeme dívat na starého člověka, ten už nám nic nepřináší, už neumíme hodnotit člověka, který nám nepřinese nic než peníze, nebo výrobek, tak v podstatě neumíme ho zhodnotit, že je tedy cenný pro tu společnost.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Lormane, vy jste chtěl reagovat.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Jistě, jenomže nemůžeme to postavit jenom tak, že je to na společnosti, která nedává příležitost seniorům se uplatnit. Samozřejmě my, to je jedna stránka mince a přestože jsem jaksi na straně seniorů, tak musím k tomu říct, že především z leží na každém z nás, jak své stáří si, teď to řeknu ošklivě, zařídíme, nenapadá mě lepší sloveso, ale vlastně jaké stáří si prostě provedeme, co pro to uděláme. Myslet si, že prostě někdo nám bude pořád otevírat dveře a proto jenom, že už prostě je nám šedesát, sedmdesát, osmdesát pět, to nemůžeme čekat. A není to jenom otázka moderní společnosti současné, to je otázka, kterou se zabývalo lidstvo od, určitě odnepaměti, protože jako samozřejmě můžeme být bezvěrci, můžeme věřit. A cti otce svého a matku svou, proč to tam je, proč to je hned na počátku někde, proč to je v Desateru, no, protože to byl problém už na samém začátku samozřejmě. A toto je potřeba si stále uvědomovat, ale člověk pro sebe musí něco dělat. A bez té jaksi, toho aktivního přístupu ke stáří to nejde. A jestliže ho naopak, jestli mu naopak můžeme tím, že z něj uděláme pacienta, proto jsem se ohrazoval proti jaksi tomu řazení těch informací, protože se velmi často stává, že se člověk relativně zdravý dostane do jaksi, do rukou lékařům a v tu ránu nejenom jaksi objektivně, protože lékaři na něm začnou pracovat a najednou prostě se i stává to, že si z něj udělají pacienta, ano. To se skutečně stává i na jaksi můj osobní, velmi jaksi blízká zkušenost je o tom, že jaksi z maminky, která byla jaksi velmi, velmi fit, byla na vyšetření na geriatrii a najednou se z ní za několik dní stal z vislý inkontinentní pacient, který jaksi byl odkázán a byl z vislý na péči lékařů, a to je, nebo sester, poněvadž to není jenom jaksi problém lékařů, a to je, když člověk se dostane do situace najednou se začne jaksi přetransformovávat do onoho z vislého člověka, vlastně do z vislého pacienta. Jaksi on s m ze sebe najednou začne dělat pacienta. To jsou ta nebezpečí. Čili říci to, že člověk s m prostě musí říct, musí prostě spoustu věcí pro sebe udělat a nemyslet si, že to skončí v šedesáti nebo pětašedesáti letech, kdy odejde do důchodu. Prostě to neskončí, prostě zdaleka.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Vaňku, podle vašich poznatků jsou dnešní senioři, nevím, jak to formulovat, ochotni, nebo jsou připraveni nést zodpovědnost za svůj život do, až do konce, nebo mají spíš tendenci se pokládat do nějaké s tě, ať už sociální, státní, další, ale třeba i vy jim poskytujete určitý servis. Nemělo by to být spíš na rodinách?

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Je pravda ta, že takový ten pasivní přístup k vlastnímu stáří je patrný. Lidé přejímají stereotypy také sami pro sebe a ke každému věku, ke každé životní situaci, nebo ke každému tomu chronologicky logickému věku patří nějaký styl oblékání, nějaký styl aktivit, nějaký styl z bavy. A tak v české, mezi českými lidmi vyššího věku podle mě přetrvává takový pasivnější přístup k tomu, co bude ve stáří. Budu dělat, dokud to půjde a až to nepůjde, no, tak se uvidí, tak nějak se zařídím. Dokud mám ten program, tak rozumím svého životu, postupuji po té své životní cestě a až to skončí, až přestanou aktivně pracovat, až už nebudu muset pečovat o děti, až odejdou z domu, tak potom nevím, co budu dělat, a myslím si, nebo spousta lidí si myslí, že pak se nějak zařídí a pak se nějak rozhodne, ale potom už je často pozdě, protože skutečně přijde jakási prázdnota, která může vyústit jako třebas i v deprese a v nějaké v žné psychické stavy. A to, co jsou ochotni čeští lidé pro své stáří dneska udělat, tak vidíme na tom, že třebas taková ta z kladní aktivita, která se rozvinula zcela spontánně, je důchodové připojištění. Dneska spousta lidí má důchodové připojištění, protože jim bylo přes média i jinými kanály vysvětleno, že pro tu svou ekonomickou situaci něco udělat musí. A české banky dokázaly nabídnout takovýto proseniorský produkt, nazývejme ho tak, připojištění k důchodu. A protože takový projekt, takový produkt existuje, tak ho ti čeští lidé prostě vzali, splácí si ho, na ty svoje důchody se ekonomicky jaksi připravují, ale to nestačí. Je potřeba, aby si také chystali nějakou svoji z bavu, nějaký svůj plán, aby vedle té materiální stránky také ještě měli nějaký duševní a duchovní program pro ten vyšší věk, aby to nebylo jenom o tom, že tedy jaksi na ten definitivní konec čekám dvacet let, tak s prodlužující se délkou života budu čekat třicet let. Je potřeba, aby ta poslední fáze života byla skutečně plnohodnotnou fází tak jako ty všechny předchozí.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Kučero, já už jsem tady zmínil, že ta vaše projekce má sloužit mimo jiné také k reformě důchodového nebo toho penzijního systému. Dokáže ta projekce zohlednit, dejme tomu, tu rozdílnou kvalitu života? Mám na mysli třeba to, že narozdíl od předchozího režimu, kdy třeba ten odchod předčasný, nebo dřívější odchod matek do důchodu byl vykládán jednoznačně jako pozitivum, tak dnes už se o tom hovoří trošku jinak, že vlastně to ty ženy diskriminuje, nebo že vlastně ten povinný odchod do důchodu, „povinný“ v šedesáti letech, anebo ať už to bude v pětašedesáti letech, že už to bude taky v jistém smyslu diskriminující. Může se to nějak objevit v té vaší projekci nebo v nějakých doporučeních?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
V doporučeních samozřejmě ano, v té projekci jako takové, tady musím být trošku sebekritický a není to jako kritika naší práce. To je prostě objektivní skutečnost. To je do jisté míry řeč suchých čísel. Teprve, bych řekl, potřebují přiblížit k životu. Čili pro nás je občan ve věku šedesáti pěti let muž je jedna kategorie, žena ve věku šedesáti pěti let je druhá kategorie, ale jsou to všechno…. My na ten populační věk pohlížíme jako na hromadný proces, to znamená, my tam pracujeme, abych tak řekl, ne s jednotlivci jako medicína, ale my pracujeme vlastně se statistickými soubory, ale poté vlastně musí přijít lékaři, musí přijít ekonomové, musí přijít další specialisté, kteří prostě na ta naše suchá čísla, abych tak řekl, navěsí, navěší ten svůj život a dá jim, vlastně bych řekl oživí, ale to je ten z klad, z kterého je potřeba prostě vycházet. Samozřejmě že my nejsme schopni, alespoň na této úrovni, do toho zahrnout vlastně tu rozdílnou kvalitu. To bychom mohli třeba udělat ve spolupráci se sociology, ve spolupráci s geriatry, s gerontology, že bychom nějakým způsobem v rámci těch věkových skupin, věkově pohlavních skupin vlastně rozlišili určité kategorie. My třeba uvažujeme, co se ve světě dělá, my pro to bohužel nemáme zatím data k dispozici, tam by byl potřeba jeden takový menší projekt, aby se zjistil zdravotní stav obyvatelstva, a pak můžeme dělat vlastně prognózy obyvatelstva nejenom podle pohlaví a věku, ale i třeba podle zdravotního stavu. A můžeme sledovat vlastně, jak společně s tím stárnutím se budou vlastně vytvářet skupiny lidí různým způsobem postižených, ale to bohužel, o tom tady hovoříme už několik let, ale bohužel zatím jako pro to nejsou, abych tak řekl, statistické podmínky.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Paní doktorko, jak to udělat, abychom se ve stáří nedostali do vaší péče? Doporučujete například svým pacientům, aby pracovali déle?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Příroda se nedá ošálit, geny, které máme, zatím nedokážeme změnit. Nemáme každý stejně dlouho svíčku a bohužel někomu ta svíčka dohoří dřív, někomu později. A bohužel taky ta svíčka nehoří vždycky tak úplně jasně, jak by hořet měla. Takže tady je určitý fatalistický přístup, nedá se dělat nic, to je jedna strana mince, a to není pravda. Čili dají se určité, určitá opatření udělat ať už teda v životním stylu, v dodržení určitých preventivních opatření, která mohou zabránit tomu, že člověk, za prvé, onemocní na ischemickou nemoc srdce a dostane infarkt, dneska v padesáti, tak dneska ho dostává v šedesáti, v sedmdesáti nebo v osmdesáti. A přežívá tedy tak, jak vy jste už říkal, přežívá vlastně, dřív umřel v padesáti, dneska umírá vlastně až v těch sedmdesáti. A když se mu udělá bypass, nebo plastika těch koronárních tepen, tak přežívá celá řada pacientů v pětasedmdesáti letech své infarkty velmi dobře. Čili my díky té medicíně současné zachraňujeme ve velmi dobré kvalitě řadu lidí. V České republice třeba se ročně udělá přes sto sedmdesát tisíc operací lidí nad pětašedesát let a například na kardiochirurgii je skoro čtyřicet procent vlastně už seniorů. Čili současná medicína nabízí řadu možností, ale my musíme nabídnout i starším lidem model a návod, co všechno takové desatero, co s léky, co s výživou, co s preventivními opatřeními tak, aby každý ten člověk věděl, co by pro to mohl udělat.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Lormane, promiňte.

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Já bych doplnil paní doktorku, protože taková podinformovanost této jako skupiny osob vyššího věku, anebo vůbec podinformovanost celé široké populace o tématu stáří je naprosto patrná. Nám prostě chybí informace o tom, co to znamená prožívat aktivní stáří, jak se na něho můžu s m aktivně připravovat a vůbec co to znamená žít třeba se starým člověkem a co to znamená jako opravdu prožívat stáří a i třebas některé zdravotní komplikace s tím spojené. My jsme, celá společnost zatížená celou řadou stereotypů, předsudků a takových falešných představ a z toho našeho průzkumu i obecně od sociologů je patrno, že trpíme buďto malou informovaností, anebo chybnými informacemi, co to třeba znamená mít starého člověka doma v rodině.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Ano, to je otázka, ke které jsem chtěl dospět.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
To je velmi dobrá věta, dobrá myšlenka, protože ten problém, když tedy mluvíme o podinformovanosti, ono to najednou vypadá, jako že ta společnost za to nemůže, že prostě ona je podinformovaná, jako to pasivum z toho cítím, ale my si za to můžeme především sami, protože my jsme rozdělili lidský život podobně, jako je moderní dělba práce, tak my jsme i lidský život rozporcovali na různé fáze. Všimněte si, že jsou instituce, některé jsou, domovy důchodců jsou na stáří, nemocnice jsou na nemoc, porodnice jsou na rození. Jaksi když chci bejt hodně jízlivej, tak říkám: „Dobře, tak teď už nám chybí už jenom nějaký dům, kterej by byl na plození dětí, kam by se zavřely všechny manželské páry, novomanželské, hned jaksi by šly z radnice, a dokud by nedošlo k oplodnění, tak dotud by odtamtud nemuseli.“ A jako byla by to prostě jaksi propopulační opatření státu. Já to samozřejmě nemyslím v žně, to je evidentní, ale chci říci jednu věc. Nám chybí vlastní zkušenost se stářím. Nám chybí i zkušenost prožití konce života našich rodičů, prarodičů, protože na umírání jsou tady lékaři a nemocnice. To je strašně špatná představa. Najednou pak z toho vyplývá, že tady je ta, kdyby tady seděla paní profesorka Vaškovcová, tak řekne: „Aha, v tězná medicína,“ ano. My jsme navyklí, že prostě když nás někde píchne, tak je to, tak ta medicína, ten lékař to prostě zachrání, v tězná medicína musí nás zbavit smrti, ano, musí nás zachránit před smrtí. To nejde, to není myslitelné, to není možný, protože prostě přesně…, jistě, ano, máme to nastaveno nějak a jaksi jsou situace, kdy zkrátka ten lékař musí jaksi říct: „Nezlobte se, já už tady, já nemůžu,“ ano. Teď musí nastat ale ono období, kdy i ten člověk tak, jak byl dřív v lůně rodiny, tak ta rodina pochopí, že to je máma, táta, dědeček, babička, který si zasloužejí, abychom s nimi až do poslední chvíle, než zhasne ta svíčka, byli a abychom právě se učili, abychom jaksi tu zkušenost nasávali, protože toto potká každýho z nás. Ta milosrdnost, ta spravedlnost na světě je jediná. Jaksi ten konec budeme mít všichni. Je otázka jenom, kdo dřív a kdo později.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Paní doktorko, umožňuje dnešní medicína…?

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Já bych chtěla malinko nesouhlasit, ale vy jste udělal i to gesto. Když něco nemohu jako lékař: „Já nemůžu a už běžte teda domů do tý rodiny si umřít.“ To já nemůžu udělat a já jako…, vy jste to takhle samozřejmě nemyslel, ale v podstatě všichni lékaři, zejména ti, který se zabývají chronickými pacienty s chronickými nemocemi, tak dnes se ta medicína mění a vlastně jde o doprovod a jít s tím pacientem a jít s tím pacientem a unést to, že já ho nedokážu zachránit, dokázat hovořit s těma, s těmi rodinami, dokázat jim přiblížit, proč to nemohu, ale co pro ně ještě mohu udělat. Já ho nemohu vyléčit, ale mám pro v s několik návrhů. Máte možnost vůbec v současném světě, v zaměstnání, když sami čekáte na důchod, nebo máte sami malé děti, malý byt, máte vůbec možnost vzít si starého člověka ke stejné péči jako novorozeně? A v případě, že máte, tak co pro v s já mohu udělat? My, dnes už jsou celá řada možností, jak toho rodinného příslušníka pozvat k nám do nemocnice nebo do jiného zařízení a naučit ho, jakým způsobem se třeba přebaluje postel, převléká postel. Máme dnes možnost zapůjčit, zapůjčení pomůcky, zapůjčení postele, zapůjčení pokojového k řesla pro nepohyblivé pacienty. Čili ta kvalita života doma, dneska už máme ty prostředky, ale jde o to, aby ten lékař neztratil ten zájem o někoho, koho nedokáže vyléčit. A to jste řekl úplně správně a mně tedy z duše, protože k nám na geriatrii chodí řada pacientů, nad nimiž třeba některé jiné obory v té v tězné medicíně řekly: „Ano, to už není naše, protože já už mu nemůžu strčit sedmý stent do jeho koronární tepny,“ a v podstatě, já se omlouvám všem kardiologům, aby to nebrali úkorně, ale tímto končí tedy poslání kardiologa a předáváme do péče buď praktického lékaře, který by měl být hlavně tím, my jsme dneska nemluvili vůbec o praktických lékařích, kteří mají velikánskou roli v léčbě starých lidí, anebo tomu specialistovi, který půjde se mnou, poradí mně a bude třeba i na telefonu a bude mně k dispozici, když já jako dcera budu chtít tu péči poskytnout.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Prosím?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Tady jestli mi dovolíte takovou jednu demografickou poznámku. My tady teďka hovoříme vlastně o rodinném z zemí, o rodině. Problém je, že jak postupuje stárnutí a jak vlastně s sebou neseme to dědictví minulého demografického vývoje, tak se tady čím dál více objevuje lidí, kteří to rodinné z zemí nemají. A tady se zase dostáváme, abych tak řekl, od toho individuálního stárnutí vlastně zpátky k tomu celospolečenskému a , myslím si, velice důležitému tématu, a to je míra odpovědnosti té společnosti také, jo. Ta rodina bezesporu, to je skutečně asi nejdůležitější element, ale co ti lidé, kteří tu rodinu nemají? Podívejme se do statistik, třeba do výsledku posledního sčítání, kolik dnes je v českých zemích jednočlenných domácností, a to jsou z velké části domácnosti vlastně seniorů. A abych tak řekl, do budoucna to bude ještě horší, ne proto, že by bylo podstatně více starých lidí. Mimochodem podle střední varianty naší prognózy za čtyřicet, pětačtyřicet let lidí nad pětaosmdesát let, což jsou právě především ti lidé, kteří dneska potřebují tu pomoc a kteří do budoucna ji také patrně budou potřebovat, bude asi tak osmkrát víc než dneska. Dneska jich je tak kolem sto tisíc a bude jich kolem osmi set tisíc při stejném počtu obyvatel. A z nich se odvážím tvrdit, že to úplné rodinné z zemí bude mít menší část, menší část a větší část bude bez toho rodinného z zemí, a tam začnou vznikat ty, jako bych řekl, ty největší problémy a vlastně ty největší náklady, protože když se stará rodina, tak to pro tu společnost je relativně, relativně levné.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Lormane.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Já děkuju. Jistě, ano, to je pravda, to je za cenu rozdělování rodin, to je otázka samozřejmě rozvodovosti, je to otázka bezdětnosti a tak dál. To jsou všechno samozřejmě ty vlivy, o kterých jste, o důsledcích jste vy hovořil. Samozřejmě i tam, kde je rodina, tak jsou rodiny, které neplní tu funkci, kterou bychom si přáli, nebo jsou ty rodiny, které jsou velmi jaksi k řehké, nebo dokonce prostě i uvnitř rodiny dochází ke zneužívání, dokonce i k týrání starších lidí, a to jsou jaksi velmi problematické a velmi bolavé věci, o kterých se opět v České republice strašlivě málo mluví. A mělo by se toto téma zvednout. A já bych chtěl právě nabídnout kromě rodiny ještě i komunitu, to zní trošku jako z minulé doby, ale jaksi tady jde o to, že jaksi jde o vytvoření určitých skupin, které jsou v zány třeba to, že bydlí někde poblíž, scházejí se. Třeba Život 90 má dům seniorů uprostřed Prahy, tam se denně schází stovky lidí, kteří najednou proto, že jsou, zapojují se do různých činností, baví je to, jako dobrovolníky a prostě dělají spoustu, spoustu dobrých věcí. Oni to nedělají jaksi jenom pro někoho, oni to dělají pro sebe. Tady ta interakce mezi tím, co dělám pro někoho, že to současně je i pro můj prospěch, je velmi důležitá, protože předtím vlastně ten člověk najednou přestává být tak z vislý jenom na rodině, na svých dětech a najednou jsou tam jiné vazby mezi vrstevníky, kteří jsou s to v případech prostě zase pomoct. A tato komunita má určitě budoucnost.

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Ale ta komunita předkládá určitou mobilitu. A pak jsou lidé, kteří jsou nemobilní už jako fyzicky.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Ano i ne.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Máme tady řadu dotazů, připomínám, že sledujete televizní Hyde Park, tentokrát na téma stárnutí, postavení seniorů. Vaše ohlasy a dotazy nám můžete posílat prostřednictvím elektronické pošty nebo zpráv SMS. A pojďme k prvním dotazům. „Existuje nějaké srovnání přístupu ke starým lidem v jiných kulturách, popřípadě v jiných zemích, například Spojených státech, nebo Japonsku?“ ptá se pan Houska, student filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pane Kučero, myslíte, že byste na to dokázal odpovědět?

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Já se bojím, že asi moc ne. To není příliš demografická otázka. Já na to mohu odpovědět, že samozřejmě se tím asi jako věda zabývá. Já myslím, že dokonce i sociologie a řada dalších disciplín, ale přesné nějaké podklady, nestudoval jsem to.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Další názor. Chtěl jste to doplnit?

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Jenom doplním pana Kučeru. O tom, že tedy sociologové se dlouhodobě především ve Spojených státech zabývají tématem ageismu, tedy diskriminace na z kladě věku, a odtud také tento pojem teď v posledních letech přišel k nám, zhruba tak asi od roku šedesát osm až sedmdesát jsou k dispozici první studie, které se snaží dokumentovat vliv chronologického věku na postavení člověka ve společnosti a jeho především znevýhodňování jenom na z kladě chronologického věku, tak ty výzkumy probíhají asi posledních třicet let, ale teď v tomto středoevropském prostoru především v posledních pěti letech máme možnost zaznamenávat studie, které jsou na toto téma zpracovávány především sociology.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
A například ve Spojených státech a v západní Evropě myslíte, že jsou ty společnosti dále v tomto ohledu?

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Jsou dále v tom slova smyslu, že tedy se tím zabývají delší dobu a že samozřejmě ekonomická situace a ekonomicky objektivní ekonomické podmínky tam jsou jiné než tady. Ten český senior je tak trošičku lapený do pasti, protože na z pad od této země vládne jinou ekonomickou silou po celý život i , řekněme, v tom vyšším věku. Na východ od této země panují rodinné vazby, které jaksi s těmi seniory umí tradičně jinak a lépe pracovat, takže tady u nás v této současné chvíli je to postavení takové trošičku více bezprizorní, než můžeme vidět v okolním světě.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
První se hlásil pan Lorman, pak paní doktorka.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Já si myslím, že nám divák nabídl s m vlastně svoji odpověď, protože on se ptá, jaký rozdíl je mezi Japonskem a Spojenými státy. Pan Vaněk zmínil, že ve Spojených státech zdvihli onu, jaksi onu, ono téma ageismu, nebo diskriminace na z kladě věku, nebo diskriminace prostě pro seniory. Myslím si, že ne náhodou se to stalo právě ve Spojených státech. Jaksi asi se má za to, že s tím přišel poprvé pan profesor Buttler, ale jaksi v těchto letech, o kterých tady byla řeč, myslím si, že to není náhoda, protože Spojené státy jsou určitě úplně jiná kultura než Japonsko, protože jaksi ona jaksi pozornost stáří v Japonsku je zcela určitě mnohem jaksi výraznější a jaksi, abych tak řekl, dokonce jaksi společnost, která jaksi věk uznává jako tradičně, už to je otázka prostě po staletí, to se nedá zlomit prostě během desetiletí, kdežto ve Spojených státech prostě skutečně jaksi se jakmile nemáte s m zajištěno podmínky pro život ve stáří, tak jste skutečně odkázán na milost a nemilost a prostě jaksi velmi tvrdě, velmi tvrdě doplatíte na to, že jste si na stáří nepřipravil podmínky. Prostě nezajímá to.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pojďme dál. Paní doktorka chtěla ještě reagovat.

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Já jsem chtěla říct, ten jeden z těch rozdílů například je politická moc nebo s la té staré generace. U nás v současné době v te, jak dopadly strany důchodců a tak dále, jaká je…. Vlastně i Svaz důchodců má sice hodně členů, má určitou jaksi komunitu taky, která pracuje velmi aktivně, ale obecně na vesnicích a v dalších, prostě v běžném životě, málo lidí se identifikuje politicky. My si neuvědomujeme, že těch starých lidí je skutečně tak mnoho, že by mohli, kdyby chtěli a sjednotili se, zvrátit řadu politických rozhodnutí a volebních jaksi preferencí, a to se v některých zemích děje, to jsou ti šedí panteři, to jsou ta americká…, American Association of Retired People, to jsou prostě bojové organizace, který prostě zvedly prapor a za staré lidi bojují. U nás mají staří lidé málo těch advokátů dostatečně silných. V americkém Kongresu vystoupí slavná osoba, která řekne: „Ano, já mám prostě Alzheimerovu nemoc, bojujte za jaksi za dobré podmínky pro tyto pacienty,“ vystoupí tam někdo jiný. Čili myslím si, že tohle že my, zatím to v nás bohužel těch čtyřicet, padesát let toho období, vlastně nám to znemožňovalo a nenaučili jsme se to.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Kučero, vy byste to jistě rád doplnil, ale já v m ještě přečtu jeden dotaz, který je určen pro v s. „Dobrý den, zdravím všechny vespolek. Pokud jsem dobře rozuměl, zabývá se doktor Kučera prognózami demografického vývoje naší společnosti do roku dva tisíce padesát a dva tisíce sto padesát. Prognózovat demografický vývoj na sto pětačtyřicet let dopředu je podle mě velmi odvážné. Je to stejné, jakoby někdo v roce osmnáct set šedesát chtěl dělat prognózu pro rok dva tisíce pět. Mezitím proběhly dvě světové v lky, na našem území se několikrát změnil,“ pardon, „politický systém a především došlo k zásadním společensko-politickým změnám vícelosvětovém měřítku. Nevěřím tomu, že dnes existuje někdo, kdo je schopen s nějakou rozumnou tolerancí, například dvacet procent, odhadnout vývoj na tak dlouhou dobu,“ píše pan inženýr Vlastislav Kolečkář z Brna. Oponujte.

Tomáš KUČERA, demograf, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
——————–
Pan inženýr Kolečkář má bezesporu pravdu. Já jsem tady nechtěl samozřejmě tu naši diskusi rozmělňovat v nějaké poloze terminologické. Vy jste začal označovat naše produkty slovem projekce. My označujeme je jako prognózu, respektive tu první, to je do roku u nás dva tisíce šedesát pět. To, co je za, označujeme projekci. Prognóza se dělá variantně, ta skutečně jako je odhadem nanejvýš pravděpodobného budoucího vývoje, ale souhlasím s panem inženýrem, že za tou hranicí prostě padesáti, šedesáti let, a těch pětašedesát bylo vlastně jenom kvůli tomu, že to byl důraz na důchodce, prakticky dneska v době, kdy jsme tu prognózu dělali, tak vlastně už všichni důchodci byli na světě, ale jinak to, co šlo za to, to bylo na žádost skupiny pana Bezděka, která připravovala vlastně podklady pro rozhodnutí o důchodové reformě, a my jsme sami s tím měli, abych tak řekl, dost velký vnitřní problém, nicméně nakonec jsme pochopili, že to nezbytně nutné je, takže jsme to protáhli na rok dva tisíce sto, ale už jenom v té střední variantě a potom rok dva tisíce sto padesát. To znamená, ta data už za tím horizontem dva tisíce padesát, dva tisíce šedesát, šedesát pět už samozřejmě nejsou zdaleka tak tvrdá a jsou to orientační propočty, samozřejmě aby bylo možné vlastně promítnout, protože, v te, důchodová reforma, to je skutečně běh na dlouhou trať. A jestli se povedla, nebo nepovedla, to se pozná řádově za čtyřicet, padesát let, to se nepozná za pět, za deset let. Takže ten systém se musí zaběhnout, musí vlastně celý naběhnout a musí být vidět, že skutečně je trvale udržitelný, anebo se to musí alespoň rámcově spočítat. A k tomu, aby se to mohlo spočítat, se to musí udělat vlastně na tak dlouhou dobu. Navíc každý v , že důchod se vyplácí na dobu dožití. A my abychom mohli vlastně prognózovat nebo odhadovat, odhadovat, vlastně jak dlouho lidi budou žít v generacích, no, tak musíme dojít, protože ti lidé, kteří dneska se narodili, tak tady řada z nich tady bude žít, možná, že teďka to bude znít přehnaně, ale podle našich propočtů tady skutečně bude žít i v roce dva tisíce sto. Nebude to samozřejmě padesát procent z těch lidí, kteří se narodili na počátku jednadvacátého století, ale bude to nějaké procento, pět, deset procent. A i s nimi je vlastně v tom důchodovém systému potřeba počítat. A abych já mohl vlastně naprognózovat, jak dlouho budu platit těm lidem důchod, no, tak bohužel musím jít za ty hranice „slušnosti“ demografické.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Další divácký názor. „Vážení, ve vašem pořadu postrádám konstatování, že každý důchodce si na svůj důchod celý život platil. Ne každý se dočká toho, aby si vybral celou částku, kterou si zaplatil, a že to není malá částka, je zcela jisté. Bylo vypočteno, že každý důchodce do věku pětasedmdesát let vybere ze svých peněz jednu třetinu. Proč se toto mladé generaci nepřipomíná místo toho, aby se jim podsouvalo, že naše důchodce živí?“ konstatuje paní Anděla Nosková z Čelákovic. Chcete to komentovat, pánové?

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
No, argumentovat. Já se domnívám, že každý z nás, ať už žije teď, narodil se po v lce, nebo ať už se narodil před první světovou v lkou, vždycky pokud je to jaksi řádný občan státu, tak platil na důchodový systém dávky nebo odvody, které mu byly stanoveny. Mně jsou stanoveny, každému z nás jsou nějak prostě stanoveny a odvádíme to. A to odvádíme proto, abychom až nastane ta doba, abychom jaksi dostali jaksi své zpátky od společnosti. Teď jde samozřejmě o to, že když si to spočítáte, tak to, co jsme do toho systému vložili každý z nás, tak ono to není o tom za ty léta, kdybychom to dostali zpátky, tak že prostě najednou z toho budeme mít jaksi doživotně placený důchody, to není pravda, jo, protože hodnota peněz a tak dál, to se všechno samozřejmě velmi komplikovaně mění a nestačilo by to. Takže to jsou jaksi objemy, které tady jsou. A samozřejmě že jsou období, kdy jsme prohospodařili spoustu peněz, které do toho systému šly, a který se daly prostě použít pro budoucnost, ale individuálně toto se samozřejmě takto říci jednoduše nedá.

Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha
——————–
Já bych ještě pokusila se to vysvětlit jiným způsobem. Ten systém byl nastaven tak, že každý, kdo platíme, nebo jsme platil, vlastně jsme platil nikoliv na sebe, nešetřili jsme na svou penzi, ale platili jsme a zabezpečovali jsme svoje rodiče v té době. A ten problém taky je v tom, že najednou před padesáti lety bylo těch lidí, kteří pracovali na svoje rodiče, mnoho, bude jich čím dál tím méně a najednou tento systém, bismarkovský systém nastavených penzí začíná selhávat, protože najednou kdyby to mělo jít tak dál, tak každá další generace bude mít míň a míň lidí, kteří by na ně mohli pracovat, dětí svých, a tím pádem ten systém přestal, už dneska vlastně přestal skoro fungovat. Čili v tom je ten problém. Já jsem si nešetřil, ta posluchačka, která se ptá, tak si nešetřila na svou penzi a neplatila daně na svou penzi, ale vlastně zabezpečovala její rodiče a eventuelně další děti. A druhá věc, v té solidárnosti my nepočítáme, že kolik do systému vložíme, že zase dostaneme. Ten systém tak, jak bude nastaven, že si budeme my sami šetřit na stáří a na svou penzi část peněz, bude vycházet vlastně, o tom jste už trošičku se zmiňoval, to je tedy ten budoucí systém, ale v současnosti to je to samý jako ve zdravotnictví. Taky platíme na zdravotnictví, ale očekáváme, že neplatíme na takzvaný ty chřipky, nakonec pořád ještě pořád z toho čerpáme, ale platíme na z važnou nemoc, kterou si nebudeme schopni zaplatit, a platíme to svému bližnímu, v m, když dostanete leukémii, nebo já když ji dostanu, tak čekám, že mně poskytnou ze zdravotního pojištění na léčbu tolik peněz, abych, pokud budu mít velkou šanci, že se uzdravím, abych ty peníze mohla čerpat. Otázka je, když budu mít malinkou šanci, že se uzdravím, jestli mám právo ty peníze požadovat a čerpat, ale to je zase jiná věc. Čili ta solidarita nespočívá v tom, že kolik do systému já vložím, tolik já si mohu odčerpat. A když je nevyčerpám, cítím se poškozen.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Vaňku, další dotaz bych si dovolil adresovat na v s. Rád bych využil této možnosti a dovoluji se zeptat vašich hostů na jednu důležitou věc. Od prvního první dva tisíce sedm by měl vstoupit v platnost nový z kon o sociálních službách, který je svým způsobem zvláště v otázce financování sociálních služeb převratný. Myslí si vaši hosté, že je zajištěna, nebo připravena dostatečná informovanost uživatelů, ale i poskytovatelů sociálních služeb o tomto z koně? Neměly by být do potřebné informační kampaně zapojeny i ty neziskové organizace, které mají k uživatelům těchto služeb nejblíže?“ ptá se pan doktor Staněk, předseda Eurag, Evropské federace seniorů Česká republika.

Jindřich VANĚK, spolupracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické, projekt Společnost přátelská všem generacím
——————–
Pan doktor Staněk má určitě pravdu. Ta informovanost není dobrá, není dobrá ani v současné situaci o současných možnostech a současných jaksi třeba sociálních dávkách, natož aby byla nějak směřovaná do budoucna, k tomu, co nás čeká po prvním první. V rámci našeho projektu Společnost přátelská všem generacím třebas teď ještě před koncem roku chceme nákladem šedesáti pěti tisíc kusů vydat jakousi informační brožuru, která se již dívá do budoucnosti, a některé věci, které vyplývají, nebo ty věci, které vyplývají z nového z kona o sociálních službách a týkají se skupiny seniorů, takovou populární formou chce dostat mezi širokou veřejnost. A vůbec celá náplň tohoto našeho projektu je o tom, že bychom chtěli zvyšovat informovanost nejenom v oblasti sociálních dávek a z konů, legislativních možností, které se seniorům nabízejí, ale obecně o seniorech a stáří jako takovém. Takže ta informovanost není dobrá a myslím si, že ani žádná oficiální státní instituce neplánuje žádnou takovouhle kampaň. A skutečně to zůstává v té oblasti neziskových organizací, kde třebas i to, že jsme se dnes sešli zde s panem Lormanem ve studiu, doufáme, napomůže větší informovanosti mezi těmito lidmi, těmito pomáhajícími odborníky ať už na straně neziskových organizací, tak i na straně profesionálů v nemocnicích, na sociálních úřadech a tak podobně.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Pane Lormane, vy jste to chtěl doplnit.

Jan LORMAN, ředitel občanského sdružení Život 90
——————–
Já bych k tomu doplnil ten z kon o sociálních službách, který by měl vstoupit, pokud parlament schválí, a vypadá to, že ano, a to je dobře, ale pokud vstoupí v platnost, tak vstoupí v platnost prvního ledna dva tisíce sedm. Ta z sadní změna je o tom, že zatímco teď peníze na sociální služby šly vlastně mimo ty, kteří ty služby užívají, tak podle toho nového z kona každý, kdo bude chtít užívat službu sociální, tedy především péči, bude muset požádat o novou dávku, dávku na péči. Toto je velmi právě nebezpečné především u starších lidí, kteří jsou navyklí na určitý způsob a najednou budou muset, aby mohli žít v domově důchodců, řeknu tento typ služby, tak budou muset zajít na určitý úřad, budou muset splnit určitá kritéria, aby dostali do ruky buďto voucher, anebo prostě konkrétně i peníze, kterými by si platili tu sociální službu, ať je to pobyt v domově důchodců, ať je to tísňová péče, pečovatelská služba a tak dál a tak dál.

Jiří VONDRÁČEK, moderátor
——————–
Bohužel musím konstatovat, že čas pro naši diskusi vypršel. Chtěl bych vám poděkovat za vaši účast tady ve studiu. Někdy příště na shledanou. Vám divákům děkuji za vašeho ohlasy a dotazy. Bohužel na všechny se nedostalo. To byl tedy dnešní televizní Hyde Park. Příště budeme diskutovat o regulovaném a tržním nájemném. Děkujeme za pozornost a těšíme se na shledanou za týden.